Co se parkování na letišti v Praze týče, tak okolí terminálu docela dobře „klame tělem“. A záludností, které nejsou na první pohled vidět, je víc. Provedu vás po letišti a dopravě po městě.
Když cizinec vystoupí na letišti Václava Havla v Praze a rozhlédne se, tak před terminálem uvidí obrovský parkovací dům. „Tak to mají ti Češi dobře zařízené“ pomyslí si Berlíňan, který má svoje auto na týden zaparkované u letiště Schönefeld za 30 Eur. Jenže zdání klame, parkování u letiště byl dlouho problém. Za komunistů se moc cestovat nesmělo a po revoluci v roce 1989 byly jiné priority. A zrovna otázka dopravy cizinců z letiště do města zůstala nevyřešená dodnes.
Praha si s porovnání s jinými světovými (velko)městy nestojí zrovna nejlépe. Na to, abyste vše v pohodě zvládli musíte být hodně věci znalý cizinec. Taxík je ta nejdražší možná varianta. Ostatně v zahraničních diskuzních fórech se na pražské taxikáře nadává ve velkém a osobně si myslím, že dost oprávněně. Pokud si chcete poradit sami, tak musíte vědět následující:
- jaký autobus jede do města
- kolik stojí lístek a kde se dá koupit
- že musíte přestoupit, protože jedním spojem se do centra prostě nedostanete
Jak to dělám já
Když vím, že se v zahraničním městě zdržím, stáhnu si na telefonu mapy daného města tak, aby mi fungovaly offline. Na internetu si najdu, jakým spojem MHD se dostanu do centra. Většinou je do nějaký přímý spoj, Praha je v tomto ohledu skutečně hluboko v minulosti. Naprostá většina měst má přímou dopravu, ideálně příměstským vlakem nebo metrem. Tak to je v případě Kolína na Rýnem, Berlína i sicilské Catanie... Pak si koupím celodenní lístek na MHD a je vystaráno.
Jízda „sockou“ a chůze pěšky
A teď vám řeknu jak to dělám já. Nedám dopustit na MHD, ať si o „sockách“ myslíte cokoliv. Nejde jen o ekologický rozměr, spíše mě na tom baví sociální rozměr. V autě je člověk zavřený, musí dávat pozor na dopravu, eventuálně hledá parkovací místo (Pražáci moc dobře vědí o čem mluvím), zatímco v tramvaji mám fůru času jak na četbu, tak na pozorování lidí. Všimli jste si, že v Londýně jezdí v autobuse jezdí lidé elegantně oblečení? A zatímco v pražském metru každý druhý hledí do telefonu, tak v berlínské U-bahnu koukají z oken nebo si povídají?
A když na to mám čas, chodím pěšky. Opět mi k tomu pomůže navigace v telefonu; nebudu se tvářit, že města, která navštívím, třeba i opakovaně, znám tak dobře, abych se v nich pohyboval s jistotou. Krása je, že při chůzi pěšky objevuji naprosto nečekaná zákoutí či architektonické skvosty. Přímo před berlínským nádražím nově stojí naprosto úchvatná budova se zrcadlovou fasádou prolamovanou tak, že ať se postavíte kdekoli, pokaždé se v ní odráží něco jiného. Navíc na rozdíl od letišť mají nádražní bufety a restaurace příjemnější ceny. Pokud chcete nějaké město poznat, opravdu byste si ho měli prochodit. Je totiž něco úplně jiného si o něm číst v průvodci a na vlastní nohy si ho odšlapat. Je to asi stejné, jako si číst o milování a pak nějaké prožít.
Na vlastní jazyk a žaludek
Pro mě osobně se stalo pravidlem, že si dám i něco místního někde, kde jedí místní. Když jsem v Berlíně, tak nevynechám curry wurst ve stánku u stanice Zoologische Garden v Berlíně, nebo těstoviny v Itálii vlastně kdekoliv. Jelikož jsem silný kafař, tak Itálie je z tohoto úhlu pohledu země zaslíbená. V kdejakém bistru dělají skvělé espresso už od sedmi ráno. To chodí dělníci spěchající do práce; usmějí se, pozdraví, občas něco prohodí. Zatímco když jste v michelinské restauraci, tak máte jídlo bezesporu nadpozemské a neobyčejné, ale to je přesně to, co je pro mě trochu navíc. Mě až tak moc nezajímá, jak vypadají lidé, kteří si mohou dovolit michelinskou restauraci, ale právě ti, kteří spěchají ráno na šichtu. Ty „od michelina“ ve frontě na curry wurst nepotkáte.
